Jiří Dědeček: Věci po mrtvých. Torst 2001 Jiří Dědeček vydal svou novou básnickou sbírku a, věru, vězte, že i písničkář ve středním věku má čím překvapit. Dosud se v jeho díle ventiloval spíše ironický kriticismus, místy přikořeněný nějakou osobně naléhavější zkušeností. Typickým příkladem budiž Oběžník z roku 1990: soubor krátkých textů, určených především k recitaci mezi písničkami na koncertě, snad aby se navázalo prozaickým stylem na odlehčený, humorně paradoxní styl jeho písňových textů. S Věcmi po mrtvých jako by ale přišel skutečný obrat: zvážnění, které zamrazí. Ne, to už není humor s drsnou tematikou - to je poezie prýštící ze skutečného smutku, občas odlehčená typickou ironií. Ale, jako by zde humor, nebo lépe sarkasmus, byl používán jen jako v obraně před naléhavou drásavostí doopravdové vnitřní beznaděje, do které nám nechal Dědeček nahlédnout.

Sarkasmus je sice pojítkem k jeho "veselé tvorbě", nicméně míra, s jakou promlouvá přímo k nejcitlivějším slabinám dnešního způsobu života, jej posouvá do úplně jiných rovin. Smrt matky. Věřme, že to je skutečné "vypsání se" z drastické zkušenosti. Nic na tom nemění fakt, že verše mají klidnou, byť stále mírně melancholickou tvář Jiřího Dědečka. Dívají se jeho očima, stále poněkud posmutnělýma. S klidem, který, jak píše, zažívá "bez Boha". Umírání matky, smrt, a věci, které po ní zůstaly. Ukazuje na skryté prohřešky proti lidskosti, kterých se čelem k této mezní situaci dopustí dnes leckdo. Tyto situace totiž natolik vybočují z naší zkušenosti, že se snažíme chovat dál "jako normálně", ačkoli uvnitř je víc než tíživě zřejmé, že by si situace vyžadovala snad také nějaký výjimečný přístup. My ale nevíme jaký, částečně ze strachu z neznámého, částečně z lenosti nebo snad i proto, že nám věci příliš pomalu docházejí, ani nechceme vědět. Pokračujeme dál s diktátem nepatetického chování. Tím vyvoláváme situace ve svojí hrůznosti až komické. A to je právě téma první části Dědečkových básní ve Věcech po mrtvých. Pomyšlení na televizor ještě za matčina života (A vyčítal jsem si / Že jen tím pomyšlením / Přivolávám zlé), sledování fotbalu při kvůli odvrácení tíživého ticha umírání: Báseň Mlčení je jedna z nejpůsobivějších: A dívali jsme se/ Na ten hokej/ Mlčky/ I ona byla ráda/ Že si nemusíme vysvětlovat/ Že už to vzdala. Skutečně, děsivost těchto veršů nevyplývá z toho, že by Dědeček byl nějaký zvrhlý dekadent, ale z toho, jak nemilosrdně natavuje zrcadlo temné části našeho podvědomí.

Samotným "věcem po mrtvých" se věnují čtyři básně: Dům po mamince, Věci po mrtvých, Zaprášený cukr a Televize. Tíživá tichost věcí, které "bodají, ale nevzít se nedají" se nám přibližuje opět velmi niterně, zvláště těm, kdo mají podobnou zkušenost. Mikrooptika drobností, které skrze malé přivedou velkému, a to onou zcela osobní vtíravostí. Zasijí vzpomínku, která rychle přejde v neodbytný pocit konfrontace se zemřelým. Toho se snažíme zbavit tak, že se zbavíme i kontaktu s předměty: Je tu i postel/ Na které zemřela/ (Přivezl jsem ji/ Z paneláku z Prahy)/ Ale na té spávají/ Jenom hosté. S další částí přichází zdánlivá úleva, zbavení matčina ochranného dohledu, jejího prožívání Jeho zoufalství. Vztah synů ke svým matkám je ambivalentní: Na jedné straně synovská láska, na druhé straně pocit nesvobody a kontroly, věčného mateřského dohledu. Tento vztah je smrtí zrušen v obou těchto aspektech (báseň Oběť je vynikajícím básnickým průmětem tohoto pocitu).

Krátká sbírka je vystavěna s jistou, byť volnou, pravidelností: střídají se jakési snad písňové texty, vysázené kurzívou, s volnějšími texty, které jako by více korespondovaly nepravidelným pulsem myšlenek, které přicházejí někdy jakoby na záchranu (Není to snad za tak strašný prohřešek - /Vždyť koneckonců/ V západních Čechách se narodila - Mlčení), jindy spíše nechtěny, neodbytně dorážejíce. Jistě, volnost formy si vynutila jakási přirozenost veršů. Jejich přímost a upřímnost je snad právě podmíněna "civilností", spíše řečovou formou veršů, a asi proto lépe funguje v oněch "nepísňových" básních. Ty veršované poněkud prozrazují Dědečkovu básnický amatérismus - zřejmě proto nebude nikdy moci být vřazen po bok našich básnických velikánů. Navíc, jako by si mnohé z nich stály samy o sobě a místy poněkud narušovaly koncepční výstavbu sbírky - nejfrapantněji u Máma není doma, kde závěrečnou pointu známe, vzhledem ke kontextu, už od samého začátku, a to nás připraví o její účinek.

Co ale snad zanechá hluboký dojem na každém čtenáři, je strašlivá, hořká pointa celé sbírky (tu je nutno ji číst v kuse): Mami/ tak mám to samý// Shora snad něco čekaj/ Od nás od obou/ Že jdou na to/ Stejnou chorobou?

Autor článku: Ondřej Hojda
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí